Pokání – 2.vydání – Ian McEwan

Popis

Je to jen svědomí, co nutí člověka stále znovu a znovu zpytovat duši,
anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale
o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Ve svém doposud
posledním románu Pokání dovedl Ian McEwan tuto myšlenku k dokonalosti.
Třináctiletá Briony odvíjí svůj život v jistých představách, které ji mají
neomylně dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíli. Těmto snům
přizpůsobuje vše, co přizpůsobit lze. Co nelze, tomu je třeba dopomoci. S
fanatickou úporností pubescenta a fantazií, rozvinutou až do krajnosti,
dohání protagonisty své soukromé hry na život k tragédii, za kterou by měla
činit po zbytek života pokání. McEwan spřádá jednotlivé nitky osudů, jež v
závěru splynou v jediný, silný a hluboce pravdivý obraz uplynulého století.
Autor nabízí možnosti a klade otázky, na něž je těžké jednoznačně
odpovědět. Ale ani on neposkytuje jednoznačné odpovědi, a tak je na
čtenáři, aby se rozhodl, po které cestě se vydá – společně s Briony, s
jejími spolupachateli, anebo s obětí? Jednoznačný není ani katarzní závěr,
stejně jako není černý anebo bílý život kohokoliv z nás. Příběh pokání,
jenž se na první pohled vztahuje k Briony, se náhle dotýká každého, i když
se současně každý v tom kterém smyslu může ztotožnit s obětí. Nenápadně,
avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivé vedlejší téma se
knihou prolíná – zřetelněji než v kterémkoli McEwanově díle předchozím –
motiv psaní, chcete-li spisovatelství a jeho smyslu, jako by autor cítil
stále naléhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji
touhu propojit život skutečný se životem svých literárních postav. Autor v
tomto díle jednoznačně dosáhl svého vrcholu, alespoň co se týče asociačního
spektra možných osudů člověka, jež nám nabízí s elegantní noblesou a
odzbrojující bravurou.